Povídky

Střípek pravdy

1. března 2014 v 19:45 | Raina
Poznámka: Původně jsem tento nápad chtěla zpracovat na trošku delší povídku, ale nakonec to použiji jako sloh (vyprávění) do školy. Tím však nevylučuji, že by se tu mohlo objevit individuální pokračování, jelikož tenhle příběh jsem původně plánovala napsat více do podrobna.

Mezi lidmi se vyprávěli historky o poutnících zahalených do černé kápě. O sněžných vlcích, jejichž oči žhnuly rudou barvou. O temnotě, jež se rozlévala všude okolo těchto podivných stvoření a o neštěstí, která s sebou táhly jako závoj. Vždy, když se tato podivná dvojice objevila ve vesnici, vystrašení obyvatelé zavírali svá okna a svolávali nic netušící děti domů.
Nikdo ze smrtelníků však netušil, že právě oni je chrání. Ale chtěli to vůbec vědět? Tím by se to vše zkomplikovalo a narušilo "pohodlný život", po kterém se lidská rasa tolik pídí.


Rodiče svým dětem vyprávěli strašidelné historky právě o nich, o temných Poutnících; Stínech, jež vyvrhly samy brány pekel.
"Ale proč právě oni? Vždyť nic neudělali," otázalo se jedno děvče.
Otec se zarazil, jako by dítko právě vyřklo nějakou kletbu. "Jsou prokletí. Spřáhli se s ďáblem," řekl nakonec.
To děvče - Rena se jmenovalo, pokud si dobře vzpomínám - nad vším tím v noci přemýšlelo. Strach z neznáma se mísil s dětským pocitem lítosti. Přitáhla si peřinu blíže k bradě a snažila se usnout. Svědomí a zvědavost ji ale nedaly. Rozhodla se, že ono tajemství odhalí. A tak se zrodila ona. Odvaha přec malého dítěte, která byla doposud zatracena v lidských srdcích.

Bílý havran (soutěžní povídka)

18. prosince 2013 v 18:35 | Raina
"Ale dědo, Bílí havrani přece neexistují!" Prohlásí malý chlapeček a naoko naštvaně pohlédne na svého dědu.

Je Štědrý večer. Malé sněhové vločky se lehce snášejí k zemi, ulice osvětlují barevná světélka a všude panuje vánoční atmosféra. I zde, za okny dvoupatrového domu v Dolejší ulici, se line vůně perníčků a cukroví na míle daleko. Silueta nadýchaného smrku ověšeného barevnými ozdobami se zrcadlí v okenicích a celý dům vyplňuje dětský smích.
O patro výš, kde sedí stařík ve svém houpacím křesle, je na první pohled ticho a klid. To bychom ale museli pominout přítomnost dvou sourozenců, a věřte mi, ti se tak snadno přehlédnout nenechají. Jeden z nich ‒ ten mladší ‒ nerozhodně sedí na koberci proti dědovi. Jeho načechrané blonďaté vlásky vybízí k pohlazení a svýma očkama upřeně sleduje svého brášku. Ten pobíhá po místnosti, jakoby nevěděl, co dřív. Jednou uchopí malý model autíčka, se kterým se chystá na závod kolem celého pokoje. Jeho pravý majitel neví, zda se má zlobit a dožadovat se svého autíčka zpátky, či zda se má ke hře připojit. Moc dlouho ale přemýšlet nemusí: hnědovlasý kluk uvidí další ‒ v danou chvíli asi zajímavější ‒ objekt, a tak nechává autíčko autíčkem a spěchá vydat se do dalšího víru hry.

"A viděl jsi snad důkaz, že by neexistovali?" Odvětí děda a získá tím opět pozornost staršího sourozence.
Menší chlapec se už chystal něco odpovědět, jeho zbrklý bráška ho však nenechal ani začít a šikovně otočil otázku proti staříkovi sedícímu v křesle: "A důkaz máš, když tvrdíš, že existujou?"
Dědeček se zarazil, jako by byl překvapen rychlostí odpovědi. "Samozřejmě," praví po chvíli a posune si brýle na nose, "viděl jsem je."
"A jak vypadali?" Ptá se hned zvídavý blonďáček.
Děda se už, už chtěl pustit do líčení, avšak starší bráška si stál za svým a opět se ujal slova: "Nevěřím ti. Havrani jsou vždy černí! I ve škole nás to učili."
I usmál se děda, naklonil se ke svým dvěma klukům a navrhl: "Co kdybych vám pověděl příběh O Bílém havranovi?"

Celý dům jako by se najednou ztišil a naslouchal, i hnědovlasý chlapec usadil se vedle svého brášky. Když se totiž děda pustil do vyprávění, všichni napínali uši, aby jim ani větička neunikla. A tak tomu bylo i dnes…
 
 

Reklama