Střípek pravdy

1. března 2014 v 19:45 | Raina |  Povídky
Poznámka: Původně jsem tento nápad chtěla zpracovat na trošku delší povídku, ale nakonec to použiji jako sloh (vyprávění) do školy. Tím však nevylučuji, že by se tu mohlo objevit individuální pokračování, jelikož tenhle příběh jsem původně plánovala napsat více do podrobna.

Mezi lidmi se vyprávěli historky o poutnících zahalených do černé kápě. O sněžných vlcích, jejichž oči žhnuly rudou barvou. O temnotě, jež se rozlévala všude okolo těchto podivných stvoření a o neštěstí, která s sebou táhly jako závoj. Vždy, když se tato podivná dvojice objevila ve vesnici, vystrašení obyvatelé zavírali svá okna a svolávali nic netušící děti domů.
Nikdo ze smrtelníků však netušil, že právě oni je chrání. Ale chtěli to vůbec vědět? Tím by se to vše zkomplikovalo a narušilo "pohodlný život", po kterém se lidská rasa tolik pídí.


Rodiče svým dětem vyprávěli strašidelné historky právě o nich, o temných Poutnících; Stínech, jež vyvrhly samy brány pekel.
"Ale proč právě oni? Vždyť nic neudělali," otázalo se jedno děvče.
Otec se zarazil, jako by dítko právě vyřklo nějakou kletbu. "Jsou prokletí. Spřáhli se s ďáblem," řekl nakonec.
To děvče - Rena se jmenovalo, pokud si dobře vzpomínám - nad vším tím v noci přemýšlelo. Strach z neznáma se mísil s dětským pocitem lítosti. Přitáhla si peřinu blíže k bradě a snažila se usnout. Svědomí a zvědavost ji ale nedaly. Rozhodla se, že ono tajemství odhalí. A tak se zrodila ona. Odvaha přec malého dítěte, která byla doposud zatracena v lidských srdcích.





Ubíhaly dny, týdny a malá Rena už téměř zapomněla na své poslání, které si zapřísáhla. Ale pak, když to lidé čekali nejméně, se jednoho deštivého rána na obzoru zobrazila silueta muže v kápi doprovázeného vlkem se srstí, která svou bílou barvou skvěle kontrastovala s uhlovým hábitem poutníka. Svírajíce hůl, procházel po boku věrného společníka ulicí, která se během několika okamžiků měnila v nepoznání. Ulice se vylidňovaly, smích pomalu přecházel v šepot, který se mísil se zvukem dopadajících kapek. Neobvyklou dvojici to však evidentně nijak nevykolejilo a kráčeli svižným tempem dál.

Rena stála u přivřených dřevěných dveří a tiše nakukovala ven. Vpíjela se očima do poutníkovi kápě, jako by doufala, že mu nahlédne do obličeje. Ale marně. Jak tak stála a sledovala ty dvě postavy v dešti, všimla si, že poutníkovi vypadl zpod kabátce nějaký předmět.
Jako by to najednou nebyla ona, rozběhla se do deštivé ulice, byť v letních šatičkách, a zdvihla ze země tu podivnou věc, která vypadala jako úlomek z rozbitého zrcadla.

"Pane, něco jste si zde zapomněl," vyhrkla a proťala ticho rozprostírající se celou vesničkou. Poutník se nejdříve zarazil. Lidské slovo řečeno z laskavosti mířeno na jeho samého. Jak dlouho už jen taková slova neslyšel?
Otočil se a popošel pár kroků k dívence, která stála napůl vystrašená v ulici zející prázdnotou. Sklonil se k ní a pohlédl jí do velkých hnědých oček.
"Jsi velmi statečná dáma," promluvil uklidňujícím hlasem a Rena poutníkovi konečně zahlédla do obličeje. Hleděli na ni temně modré oči a ostře řezané rysy doplněné upřímným úsměvem. Přestala se třást. Tento člověk nemůže být zlý, pomyslila si.
"Klidně si to nech," dodal po chvíli mlčenlivosti, "je to zrcadlo, které ukazuje pravdu."
"Dě-děkuju," odpověděla nejistým hlasem, poutník se svým doprovodem se však už otáčeli a byli na odchodu.

Dívka poněkud vyjevena z tohoto zážitku se chtěla rozeběhnout směrem ke dveřím jejich domku, její pozornost ale upoutal ten střípek, který křečovitě svírala v ručce. Pozvedla ho k očím a zadívali se na ní velké, hnědé oči. Její oči. Za svým odrazem však spatřila ještě něco - člověka v bílé kápi doprovázeného vlkem. Vtom stvoření pootočilo hlavu a pohlédlo na dívku mírumilovnýma modrýma očima.
Rena spustila ruku volně dolů a zadívala se za sebe. Místo bílého hábitu však její zrak ukotvil na černé potrhané kápi poutníka pomalu se ztrácejícího ve spršce dešťových kapek. "Dešťových kapek!" pomyslila si. Až teď si uvědomila, jak jí prokřehlým tělem prostupuje chlad. Ještě jednou nahlédla do zrcadla a viděla, jak se dvojice bílých poutníků pomalu ztrácí a rozplývá v mlze tvořené dešťovou přeháňkou a mizí na cestě někam do neznáma…


"Tak přeci jen to nejsou špatní tvorové." Byl již večer a Rena seděla doma zachumlaná do hřejivé deky u krbu, který příjemně plápolal a osvětloval skromnou místnost. Bezděky sáhla rukou do kapsy, kde pevně stiskla onen střípek zrcadla; Zrcadla pravdy. Jako na povel se najednou ozvalo zavytí. Dlouhý a táhlý zvuk, jež se postupně vytrácí v houstnoucí tmě nadcházející noci.

 


Komentáře

1 Eťa, Sherlocková Eťa, Sherlocková | Web | 2. března 2014 v 10:34 | Reagovat

WoW!!!!!! To je neskutečně výborný článek, doufám, že bude pokračování a jestli jo tak už máš jednoho věrného čitatele! :)

2 Eťa, Sherlocková Eťa, Sherlocková | Web | 2. března 2014 v 10:36 | Reagovat

Dala by jsi sem do menu prosím odběr novinek? Chtěla bych odebírat tenhle blog abych nezapomněla si potom každý článek přečíst :)

3 Raina Raina | Web | 2. března 2014 v 21:24 | Reagovat

[1]: Děkuju:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.