Den, který nastolil věčné ticho...

2. března 2014 v 10:59 | Raina |  Téma týdne
Ulice poskládané z bílých stavebních kostek se vinou na míle daleko. Kolem nich se tyčí obrovské budovy bez oken. Nepřístupné a tiché. Velkolepé, ale smutné a ponuré. Jedna věc tu ale chybí ze všeho nejvíce - lidé.
Slunce na obloze září tak urputně, jako by se snažilo Zemi rozžhavit. Rozervat na kusy a pohltit. Ale proč? Píše se totiž březen roku 2 230, roku Konce.

Ještě nedávno to tu vypadalo úplně jinak. Obrovské travnaté plochy nažloutlé jako podzimní listí, stromy tyčící se vysoko do ovzduší a zpěv ptáčků lahodící lidskému uchu, který zněl téměř jako praví tvorové; jako téměř živé zkameněliny, které způsobila lidská nedbalost.
Jen o pár metrů dál započala stavba města budoucnosti a pokroku. Kdyby jenom tehdy lidé věděli, jaký řetěz událostí tím vyvolají a jaké budou následky. Ale rozhodnutí se vždy na začátku zdá správné a teprve potom můžeme jen hořce litovat…




Na trávě opodál seděla mladá dívenka oděna v bílých šatech a celé dění sledovala. Rty se jí zkroutili do jemného úsměvu: "Možná, že Země bude opět taková, jako dřív," pomyslila si, ale v očích měla přeci jen smutek. "Možná…"
"Hej, ty tam!" Ostrý hlas přerušil její přemítání "kde máš ochranou výstroj a co tu vůbec děláš tak sama?"
Dívka jemně otočila hlavu a pohlédla na muže oděného v helmě a bílém upnutém oděvu. Rázem na ní dopadla tíha reality: "Ne, svět už nebude takový, jaký býval. Ne po tom, co lidé zničili ozonovou vrstvu," konstatovala tiše.
"Co to blábolíš? Jak se vůbec jmenuješ a kdo jsou tvoji rodiče, že tě tu nechají před polednem potulovat samotnou?" Zaútočil na ni zvýšeným hlasem.
Dívenka se ladně zvedla ze země a pohlédla na muže. "Mé jméno už nikdo nezná, vymřelo již před pár lety," řekla chladně, ale v očích se opět zračil smutek. "Jsem Fantazie…"
Nato se otočila a vydala se pryč od toho nepříjemného muže. Něco na ni ještě křičel, ale nevnímala ho. Ani hlavou se nenamáhala pootočit.


"Uvědomí si to lidé někdy? Uvědomí si, že vedou svět k zániku?" mumlala si a bezděky pohlédla na nebe. Šedá plocha táhnoucí se přes celou oblohu, avšak ani mráček na nebi nebylo k nalezení. Pouze šero. Šero a zářící žlutý kotouč útočící na každou částečku zemské půdy.
"Kdy jsem jen slyšela nějaký příběh, který rodiče vypráví svým dětem? Kdy jsem zahlédla někoho hrát na jemné tóny houslí nebo se štětcem v ruce? Kdy jsem zaznamenala jediného člověka přemýšlejícího nade mnou, nad Fantazií?
Lidé už jsou líní přemýšlet, ba dokonce se zamyslet, kam tímto spějí. Postavením dalšího města nic nezmění, pouze odloží zkázu, která nad námi plane, o několik let."

Lidská rasa na Ní již zapomněla. Nechala se zaslepit pocitem pohodlí a přehlíží hrozby táhnoucí se za Zemí jako bouřkový mrak. Fantazie sama nezmohla nic. Lidé ji přehlíželi a ignorovali. Nechali ji pouze sžírat se hořkostí a vpovzdálí vše sledovat.

Město se postavilo. Vytyčil se elektrický štít, který zmírňoval účinky ostrého žáru Slunce. Ze začátku to vypadalo nadějně. Jak ale záře pomalu sílila, rozhodli se lidé, že Slunce odkloní.
Za doprovodu fanfár se rozeřval motor rakety, která měla za úkol odklonit Slunce z jeho dráhy. Lidé byli v tomto ohledu ale až přehnaně sebevědomí. Nadšení rychle opadlo. Nastal totiž den, kdy sluneční paprsky propálily i solární panely a zlikvidovaly všechen přísun energie. Poslední den lidské existence. Den, který nastolil věčné ticho…


Ale přeci jen nějaký zvuk to mrtvolné ticho proťal - pláč. Dětský nářek rozeznívající se prázdnotou. Na jednom z tisíce mrakodrapů seděla dívka v bílých šatech.

"Prohrála jsem," špitla a zakryla si obličej dlaněmi, které se téměř rozplývaly před očima a mizely stejně rychle, jako vyprchávala její naděje.
Pomalu se zvedla na tenkých nožkách a zavrávorala. Sebrala poslední kapku síly a došla k římse celé té vysoké budovy. Zhluboka se nadechla a pohlédla dolů na Bílé město. Po tvářích jí kanuly slzy.

"Omlouvám se," zašeptala a udělala krok vpřed.
 


Anketa


Komentáře

1 eazi eazi | Web | 2. března 2014 v 18:14 | Reagovat

Nádherně napsaný příběh. :)
Ta představa holčičky v šatičkách jako fantazie je parádní. Výborně se to četlo, i když příběh sám o sobě je smutný. :)

2 Raina Raina | Web | 2. března 2014 v 21:20 | Reagovat

[1]: Moc děkuju. :)

3 Inna Inna | Web | 2. března 2014 v 23:22 | Reagovat

Ah jo. I když jsem tvrdila, že fantazii postrádám, tak teď mi teda rozhodně nechyběla. Celý příběh jsem si vizualizovala a je mi z toho smutně :(
Napsala jsi to krásně.

4 Eumenidas Eumenidas | Web | 3. března 2014 v 10:19 | Reagovat

To je moc pěkná povídka, má hlavu a patu. Docela děsivá představa mrtvého města. Megalomanská pýcha, která dostala na prdel.Pardon, na zadek. Neveselé téma a neveselá vize budoucnosti. Ale kdoví, tak nějak to může jednou být...

5 Raina Raina | Web | 8. března 2014 v 14:19 | Reagovat

[3]: [4]: Děkuju. Hold kdo ví, zda se to nakonec takto vyvrbí... A jestli ano, doufám, že se toho už nedožiji. (Kapku sobecké rozhodnutí, když se tak zamyslím o-o)

6 NEE-SAN NEE-SAN | 18. května 2014 v 14:16 | Reagovat

velmi zajímavý příběh... na zamyšlenou...
poněkud smutné téma, ale zajímavý děj... úžasné...

7 Raina Raina | E-mail | Web | 18. června 2014 v 19:42 | Reagovat

[6]: Děkuji ti, One-chan o.o.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.